Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Hebrew (Israel)
Increase Font Size Option 5 Reset Font Size Option 5 Decrease Font Size Option 5
Komentáře k dění v Izraeli
Izrael ani Sýrie o vzájemnou válku nestojí

7.5.2013   Zdroj: dialog.ihned.cz Marek Čejka
Izrael zaútočil na syrské cíle, pravděpodobně ale nestojí o to, aby byl do syrského konfliktu nějak výrazněji zatažen. Širší souvislosti útoku a syrsko-izraelských vztahů si můžete pročíst v této analýze.
Je zjevné, že prostřednictvím útoků proti vojenským zařízením a konvojům v Sýrii hájí Izrael především svoje zájmy a ochranu svého území, nikoliv zájmy povstalců. Politicky mohou izraelské útoky povstalcům dokonce uškodit, byť by zničily třeba nejddůležitější zbraně Asadova režimu. Řetězec aktuálních událostí v syrském dění totiž velmi nahrává Asadovi: Část povstalců se stala podezřelá, že používá chemické zbraně a jedna z povstaleckých frakcí (Fronta an-Nusra) nedávno také potvrdila loajalitu Al-Káidě.
To vše ve spojení se současnými izraelskými nálety dává Asadovi dobrou šanci upevnit svoji pozici: Od začátku revoluce totiž hraje - podobně jako jeho zesnulý kolega Kaddáfí - na notu konspiračních teorií, že povstalci jsou podporovaní Al-Káidou, Západem a sionisty.
Je pravda, že v historii moderního Blízkého východu není na podivná spojenectví nouze - podle amerického historika Roberta Dreyfusse například v 80. letech Izrael skrytě podporoval syrské Muslimské bratrstvo proti Asadovu režimu. Je ale zřejmé, že pokud by některá ze současných povstaleckých frakcí začala otevřeněji spolupracovat s Izraelem, dostala by se do obrovských problémů a obecně by to ještě více rozložilo spolupráci syrských opozičních sil.
Je velmi pravděpodobné, že Izrael nestojí o to, aby byl do syrského konfliktu nějak výrazněji zatažen. Přestože nelze ověřit podrobnosti o izraelských útocích a samotný Izrael tyto věci tradičně příliš nekomentuje, jednalo se pravděpodobně o zamezení dodávek syrských zbraní (zřejmě raket) libanonskému Hizballáhu. Šíitské militantní hnutí totiž nedávno zcela oficiálně potvrdilo své spojenectví se syrským režimem a Izrael má obavy, že by se mohl opakovat rok 2006. Tehdy byl Hizballáh schopen zaútočit raketami na severoizraelská města a vypálit kolem 4000 raket - hlavně syrské, íránské, ruské a čínské provenience.
Syrský režim i Hizballáh se navíc dnes v důsledku revoluce v Sýrii nachází pod daleko větším tlakem než dříve a je tak vyšší pravděpodobnost, že se zachovají nevypočitatelně. Bylo by naivní domnívat se, že nynější izraelské útoky dodávky a spolupráci na ose “Assad-Hizballáh“ zastavily. Není tak vyloučené, že Hizballáh má dnes už k dispozici i syrské chemické a biologické zbraně (které ale mohl mít i dříve, avšak dosud je nepoužil).
Vliv Arabského jara
Útoky Izraele na vojenská zařízení v Sýrii mají řadu hlubších souvislostí - a nejedná se pouze o nejzjevnější: Dlouholetá spolupráce režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jeho otce Háfize Asada (prezidentem Sýrie byl v letech 1971-2000) s libanonským hnutím Hizballáh a Íránem. Současné útoky mohly být v této souvislosti i vážnou výstrahou Íránu, že to Izrael myslí s hrozbou protiíránských vojenských operací vážně.
Důležitou konsekvencí je také proměněná geopolitická situace na Blízkém východě, která souvisí se stále probíhajícím sledem událostí nazývaných Arabské jaro. Nebylo těžké si všimnout, že Izrael sledoval proměny ve svém okolí s velkou podezřenívavostí a zdrženlivostí. Stěžejní pro izraelskou pozornost se pak stalo především dění v Egyptě a v Sýrii, kteří jsou jeho bezprostředními sousedy.
Teoreticky vzato, Izrael by měl mít zájem o to, aby autoritativní režimy v jeho okolí padly a vystřídaly je režimy demokratičtější. Ty by pak přeci měly mít zájem na spolupráci s další demokracií v oblasti a na mírovém vyřešení vleklých blízkovýchodních sporů. Jenže reálná politika na Blízkém východě je poněkud jiná: Své limity ve vztahu k Arabům má jak izraelská demokracie, tak na straně druhé i samotné svržení autoritativních arabských režimů - byť provázené touhou arabské veřejnosti po větší svobodě a demokratizaci - neznamená automaticky stabilitu a dobré vztahy s Izraelem. Může tomu být dokonce naopak.
Život s diktátory
Obava z přílišné demokratizace Blízkého východu a podpora tamních autokratů byly příznačné i pro přístup Západu, hlavně USA, k Blízkému východu během Studené války. Bylo zkrátka lepší mít “svého“ zkorumpovaného diktátora (ať už monarchu, nebo prezidenta s monarchickými pravomocemi), který bude daleko jednodušeji úplatný, kontrolovatelný a odhadnutelný, než mít vratkou demokracii, která se mohla v době Studené války proměnit v nepřehledný chaos či dokonce přivést k moci prosovětský režim ...nebo v dnešní době radikální islamisty. O autorovi
Marek Čejka vystudoval právo a politologii. Působí na Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší o problematice Blízkého východu. Publikoval mimo jiné knihu Izrael a Palestina a nedávno vyšla také jeho zatím poslední práce Lidé svatých zemí. Provozuje blog o Blízkém východě.
Izrael se do značné míry naučil se sousedními autokraciemi žít. Ta egyptská s ním dokonce v roce 1979 uzavřela mírovou smlouvu. U syrské však bylo vše výrazně komplikovanější. Syrsko-izraelské vztahy byly a jsou tradičně velmi špatné. Sýrie Izrael opakovaně napadla v několika konfliktech. Ten poslední velký se ale odehrál už hodně dávno, v roce 1973. Do Šestidenní války v roce 1967 také Sýrie ostřelovala izraelské území z Golanských výšin a Izrael ji dával tvrdě pocítit odvety. Od roku 1973 je ale na izraelsko-syrských hranicích relativní klid.
To platí i na okupovaných Golanských výšinách, které Sýrie považuje za své integrální území a nedokáže si představit jakoukoliv mírovou smlouvu s Izraelem bez jejich navrácení. Etapa dlouholetého “klidu v rámci válečného stavu“ souvisí jednoznačně s vládou dynastie Asadů. Ani ta s Izraelem sice formálně nikdy neukončila válečný stav a nadále posilovala protiizraelskou rétoriku, ale z praktického hlediska se stala syrsko-izraelská hranice za Asadů dlouhodobě stabilnější a klidnější než kdykoliv dříve. I samotný syrský režim se stal v průběhu času pro Izrael poměrně čitelný a odhadnutelný, neboť si Asadové uvědomili, co si mohou a co už nemohou dovolit.
Pochmurný klid mezi Izraelem a Sýrií však nebyl absolutní ani za vlády dynastie Asadů. Izrael v minulosti několikrát zaútočil na podezřelé objekty na syrském území. Nejznámější byla izraelská letecká operace “Ovocný sad“ z roku 2007 namířená proti jadernému reaktoru v oblasti Dejr az-Zor. V útocích na Sýrii hrála pravděpodobně roli i v té době stále velmi dobrá izraelsko-turecká vojenská spolupráce. Ta v posledních letech zaznamenala vážné trhliny.
Asadův režim ale otevřeně proti Izraeli nikdy nezareagoval. Tím méně se dá předpokládat, že by v době, kdy má obrovské problémy doma, chtěl otevírat izraelskou frontu. Toho si je určitě vědom i izraelský premiér Netanjahu, který by jinak stěží odjel v tak závažné situaci na státní návštěvu Číny.

 
Přelomový rozsudek za vraždu izraelského kojence

28.4.2013  Zdroj: idnes.cz - blog 
Přelomový rozsudek za vraždu izraelského kojence
Rok 2011 byl výjimečný tím, že se v něm neúmyslně nakupily vraždy izraelských dětí. Vraždy, ne zabití. Nejodpudivější byly vraždy v Itamaru z března 2011,o kterých jsem už psal. Tenkrát vrazi přišli v noci až do ložnice náhodně vybrané židovské rodiny, aby děti i jejich rodiče zabili zblízka. V dubnu 2011 to byla raketa vypálená z pásma Gazy na izraelský školní autobus – a podotýkám, že nešlo o omyl, ale o úmysl. Posledním případem byla smrt jednoletého kojence Jonatana Palmera, jehož vrazi stanuli nyní před izraelským soudem.
Jak je zabili
Na to, abychom pochopili, proč byl rozsudek přelomový, je třeba popsat, jak Jonatan zemřel. Jeho i jeho otce Ashera zabily kameny, které házeli Palestinci na jejich jedoucí auto. Stalo se to 23. září 2011. Asher Palmer jel od Hebronu do Jeruzaléma, kde měl vyzvednout svou těhotnou manželku. Auto bylo odkryté. Jak můžete vidět dole na fotografii z místa činu, jeho jednoletý syn seděl na bezpečné autosedačce. Jeli po silnici č. 60 kolem města Hebron, ve kterém kdysi existovala starobylá židovská obec, ale dnes je to arabské město na palestinských územích. Jejich vůz byl nalezen mimo silnici, uvnitř mrtvý řidič a v sedačce mrtvý kojenec.
       Výjimečné byly už okolnosti nálezu auta, protože vše zpočátku vypadalo jako autonehoda. I když policie zřejmě od začátku poznala, že „něco bylo jinak“, zpočátku se veřejnosti nehlásilo, že šlo o úmyslný útok. Důvodem byly zřejmě obavy z rozjitření nálad nad dalším útokem na život dítěte. Nicméně pod tlakem ze strany ortodoxních osadníků policie zveřejnila, že nešlo o obyčejnou autonehodu. Asher Palmer sjel ze silnice, protože na jeho jedoucí auto házela kameny skupina Palestinců. Jeden z kamenů zasáhl řidiče, ten ztratil kontrolu nad vozem a vyboural se. K vraku se seběhli palestinští hrdinové, ale lékařskou pomoc nikdo z nich nezavolal, sami se také nesnažili obětem pomoci. Místo toho auto vykradli. Sebrali mimo jiné řidičovu automatickou pušku.
Proč to byl terorismus
        V listopadu byl za čin zatčen Wa'al al-Arjeh z Halhulu. Zajímavé je, že šlo o člena palestinské policie. Věnoval se útokům na izraelská auta v rámci pracovní doby, nebo šlo o volnočasovou aktivitu? Jeho společníkem byl jistý Ali Saadeh. Společně zorganizovali skupinu, která útočila kameny na izraelská auta na silnicích na Západním břehu.
       Zcela určitě nešlo o neškodnou zábavu. Soudci Amir Dahan, Zeev Afiq a Steve Berman vyhodnotili jejich dlouhodobou činnost jako teroristické útoky. Přihlédli k tomu, že pan Wa´al al-Arjeh a jeho skupina byli zodpovědní za předchozích 17 útoků na izraelská auta a k tomu, že pan Wa´al al-Arjeh byl schopen dobře posoudit, jaké následky má zásah kamenem do hlavy řidiče jedoucího auta. V případě Ashera Palmera byl navíc útok podniknut z auta jedoucího v protisměru, což sílu rány ještě zvýšilo. Dne 2. dubna 2013 byl samozvaný bojovník za svobodu uznán vinným při přelíčení před vojenským soudem v Oferu a 24. dubna byl odsouzen k dvěma trestům a k dodatečným 58 letům odnětí svobody. Jeho násilnická činnost byla vyhodnocená jako terorismus také proto, že šlo o úmyslné útoky na židovské řidiče a že pan Wa´al al-Arjeh při nich postupně získával stále větší zkušenosti, které mu umožňovaly zasáhnout cíl s úmyslem způsobit co největší škodu. Nešlo o omyl, ani o nedorozumění.
        Dalším souzeným byl Shehada Awad Shehada Shata, který z vybouraného auta ukradl pušku a neposkytl obětem první pomoc. Soud jej už v srpnu 2012 odsoudil k deseti měsícům odnětí svobody a k pokutě 1000 NIS.
Proč je rozsudek výjimečný?
       Protože zde byl poprvé od 80. let uznán kameny za teroristický čin. Útoky kameny se ve zprávách líčí obvykle jako neškodné incidenty a izraelské reakce jako přehnané. Ovšem rána kamenem do hlavy může zabít a v případě jedoucího auta to platí ještě více. Útoky kameny na izraelská auta na silnicích na palestinských územích se staly v od roku 2011 stále četnější a je třeba je řešit. Tento rozsudek k tomu může pomoci.
       Jelikož jde o organizované útoky, je to často i záležitost lidí, kteří kámen sice nehodí, ale akci zorganizují. Na tomto klipu můžete vidět incident, při kterém jsou palestinští chlapci podněcováni k útoku kameny na jedoucí auto. Všimněte si vysokého počtu kolemstojících kameramanů. Útoky na auta pokračují dodnes. Na počátku letošního roku vzbudil velkou pozornost útok na auto, ve kterém jela rodina Bitonových. Tříletá Adele Bitonová je dodnes v nemocnici a stále není jisté, zda útok kameny přežije.

 
Izrael a problém uprchlíků

3.1.2013   Zdroj: ČRo 6 
Alexander TOLČINSKÝ, moderátor
--------------------
Izrael v těchto dnech dokončuje 250-ti kilometrovou bezpečnostní bariéru na hranicích s Egyptem, která jej má nejen ochránit před teroristickými útoky ze Sinajského poloostrova, ale i zastavit sílící příliv uprchlíků z afrických zemí, které do Izraele vodí pašeráci. Více informací o tomto problému přináší Gita Zbavitelová.
Gita ZBAVITELOVÁ, redaktorka
--------------------
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve středu navštívil hranice s Egyptem na Sinajském poloostrově a konstatoval završení stavby tamější hraniční bariéry. Ta je zajímavá hned ze dvou důvodů, z hlediska samotné konstrukce i problémů, kterým má zabránit. Od podpisu mírové smlouvy s Egyptem v roce 1979 až donedávna stál na hranicích nízký rezavý plot, místy zničený pohybem písku. Hranice byly klidné, ale postupně sílila aktivita pašeráků, kteří do Izraele dodávali drogy, cigarety a prostitutky. V novém tisíciletí začal růst i počet afrických uprchlíků a teroristických útoků. Izrael proto v listopadu 2010 rozhodl, že na Sinaji vybuduje podobnou bezpečnostní bariéru, jaká jej odděluje od palestinských území a snížila tam terorismus o 90%. Hraniční plot na Sinaji sice není ocelová a cementová hradba jako na Západním břehu, ale důkladný je dost. Je skoro pět metrů vysoký, dvouvrstvý z oceli a ostnatého drátu, stál skoro 364 milionů dolarů a měří téměř 250 kilometrů, zbývá jen dokončit 13 kilometrů u Ejlatu. Nejméně dvě třetiny vyrostly během posledního roku, kdy se bezpečnost prudce zhoršovala. Jeho cílem je zabránit teroristickým útokům i rostoucímu přílivu uprchlíků. Svou funkci začal plnit už před dokončením, zatímco v roce 2011 proniklo do Izraele skoro 17.000 ilegálních přistěhovalců, v roce 2012 jich bylo jen 10.000 a v prosinci se to povedlo pouze 37 lidem, kteří byli všichni zadrženi. Tito Afričané představují obrovský problém a Izrael ho řeší způsobem, který vyvolává kritiku ve světě i doma. V zemi pobývá okolo 60.000 ilegálních přistěhovalců, většinou z Eritreje a Súdánu, kteří uprchli před násilím nebo za prací, za vysokou cenu finanční i lidskou a za krutých a nedůstojných podmínek. Izrael ale uprchlíky nechce a v podstatě neví, co s nimi. Důvodem jsou demografické obavy. Izrael je jediný stát Židů na světě a vznikl po holocaustu jako jejich jediné útočiště. Vláda chce proto udržet židovský charakter státu za každou cenu. Hrozbu představují zejména Arabové, kdyby Palestinci nezískali vlastní stát a zůstali součástí Izraele, mohl by jejich počet dosáhnout stejného poměru s Židy už v roce 2016. A ještě ke všemu jsou tu Afričané. Dopadené utečence drží Izrael v detenčních zařízeních, kde mohou i s dětmi zůstat až tři roky. Terčem kritiky jsou tamější podmínky i samotný zákon. Uprchlíci, kteří v Izraeli požádají o politický azyl, zase kvůli jakémusi nesmyslnému nařízení nesmějí pracovat, a tak se dopouštějí krádeží, přepadení a znásilnění, a zejména obyvatelé Tel Avivu, na jehož jihu žije Afričanů nejvíc, se čas od času vzbouří. Poslední protesty vypukly minulý týden, když jeden Eritrejec znásilnil třiaosmdesátiletou stařenku, a demonstranti požadovali deportaci všech Afričanů z Izraele. To ale není tak jednoduché, protože mnohým hrozí v jejich zemích smrt nebo vězení. Netanjahuova vláda už ale zahájila repatriaci uprchlíků do Jižního Súdánu, kteří teď mají vlastní stát, jenž s Izraelem navázal diplomatické vztahy. Součástí problému jsou i statisíce legálních zahraničních pracovníků, které Izrael začal zvát v době intifády, kdy začali představovat bezpečnostní riziko Palestinci. Jde většinou o Asiaty, z nichž některým se v zemi narodily děti, přestože pracovní povolení dostali pod podmínkou, že děti v Izraeli mít nebudou. Tento zákon byl sám o sobě kontroverzní a Nejvyšší izraelský soud jej také nedávno zrušil. Vláda však za poslední dva roky stihla vyhostit na 90 rodin s dětmi s tím, že ohrožují židovský charakter státu, a vysloužila si kritiku organizací lidských práv, podle kterých tím porušila své mezinárodní závazky. Vloni chtěla deportovat dalších 1.200 dětí, ale narazila na tak hlasitý odpor izraelské veřejnosti, humanitárních organizací, učitelů a médií, že couvla a přijala nová kritéria posuzování. Dítě teď smí v Izraeli zůstat, když mluví plynně hebrejsky, chodí do izraelské školy a jeho rodiče vstoupili do země legálně. Novým požadavkům však stále nevyhovuje 400 dětí, které mají být vyhoštěny. Kritika vládního zdůvodnění, že pár set malých Asiatů ohrožuje židovský charakter státu, byla v Izraeli tak obrovská a úsilí aktivistů tak intenzivní, že bylo zatím deportováno jen 60 dětí. O záchranu ostatních dál probíhá urputný boj. Afričtí běženci představují jeden z nejobtížněji řešitelných problémů od vyhlášení Státu Izrael, o to víc, že sám vznikl jako útočiště pronásledovaných uprchlíků. Nová bezpečnostní bariéra na Sinaji možná zamezí příchodu nových utečenců, ale v zemi jsou jich stále desetitisíce. Netanjahu ve středu slíbil, že je všechny pošle domů.
Alexander TOLČINSKÝ, moderátor
--------------------
To byla Gita Zbavitelová.

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 Další > Konec >>

Strana 1 z 5
Banner
Banner