Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Hebrew (Israel)
Increase Font Size Option 5 Reset Font Size Option 5 Decrease Font Size Option 5
Oslavovat arabskou demokracii?

Caroline B. Glick
Během minulého týdne byl Izrael kritizován za to, že vyjadřuje nedostatečnou podporu demokratickým změnám v Egyptě. Zatímco premiér Benjamin Netanjahu opatrně chválil demokratický proces, přičemž varoval před nebezpečím islámského převratu v nejlidnatějším arabském státě, mnozí Izraelci se nevyjadřovali tak diplomaticky.
Abychom to pochopili, musíme podniknout malou okružní jízdu po arabském světě.
Minulý měsíc, uprostřed převratu v Tunisu, vyzývala Jewish Agency  k evakuaci všech členů místní židovské komunity, kteří si přáli Tunis opustit. Od konce francouzské koloniální vlády v roce 1956 měla tuniská židovská komunita asi 100 000 členů. Ale stejně jako v ostatních židovských komunitách v arabském světě přinutil nástup arabského nacionalismu převážnou většinu tuniských Židů zemi opustit. Přesto je dnes malá tuniská židovská komunita s 1500-3000 členy jednou z největších v arabském světě.
Až dosud odjelo z Tunisu do Izraele šest rodin. Další budou následovat. Před dvěma týdny řekl Daniel Cohen z tuniské židovské komunity deníku Haaretz: „Pokud se bude situace vyvíjet jako doposud, budeme muset definitivně odejít či emigrovat do Izraele.“
Mezitím se do Tunisu vrátil Rached Ghannouchi, vůdce tuniské islamistické strany Ennadha (Strana obrody), po 22 letech londýnského exilu. Byl in absentia  odsouzen do vězení režimem vyhnaného prezidenta Zine al-Abdine Ben Aliho, a to za obvinění z terorismu.
Potom v pondělí v noci neidentifikovaní útočníci zapálili synagogu v městě Gabes a spálili svitky Tóry. V interview s tiskovou agenturou AFP Trabelsi Perez, předseda synagogy ve Džerbě, řekl, že zločin byl o to víc šokující, protože vyšlo najevo, že v blízkosti synagogy se nacházela policejní stanice.
Den po tomto útoku Roger Bismuth, předseda tuniské židovské komunity, prosazoval názor, že spálené svitky Tóry nemají co dělat s antisemitismem. Muž odpovědný za reprezentaci tuniské židovské komunity před rozvíjejícím se novým režimem řekl novinám Jerusalem Post, že za útok si mohou Židé sami, „protože nechali (synagogu) otevřenou…To není útok na židovskou komunitu.“
Strach, který se teď vloudil do tuniské židovské komunity, není překvapující. Ten stejný strach se vplížil do mnohem menší židovské komunity v Iráku, poté, co Amerika a Velká Británie svrhly v roce 2003 režim Saddáma Husejna. Irácká komunita byla nejstarší a pravděpodobně nejúspěšnější židovskou komunitou v arabském světě po II. světové válce. Za britské nadvlády byli mezi jejími 150 000 členy významní podnikatelé a státní úředníci.
Po vzniku Izraele irácká vláda zrušila místním Židům občanství, donutila je uprchnout a okradla je o jejich majetek včetně snubních prstenů. Vyvlastněný majetek iráckého Židovstva je dnes odhadován na více než 4 miliardy dolarů.
Po masové aliya (odchodu do Izraele) v roce 1951 zůstalo v Iráku jen 7 000 Židů. V roce 2003, kdy byl Saddám svržen, jich zbylo 32. Byli to většinou starší, ožebračení lidé. A kvůli hrozbám Al Kaídy i stálým výhrůžkám vlády museli uprchnout všichni.
Brzy po svržení Saddáma našly americké síly archívy irácké židovské komunity. Byly potopeny v zaplaveném suterénu budovy tajné policie v Bagdádu. Archivy byly vysušeny, zmrazeny a odeslány do USA ke konzervaci. Loni, přestože Saddámova tajná policie vlastnila archívy jen proto, že je Židům ukradla, požádala irácká vláda o jejich vrácení – jakožto národního bohatství.
Když opevněný egyptský president Husní Mubarak začal s protiofenzívou vůči protirežimním povstalcům, začali jeho mluvčí tvrdit, že povstalci jsou podněcováni Mossadem. Povstalci zase míní, že Mubarak je loutkou Izraele. Protestující mávají plakáty s Mubarakovou podobiznou polepenou Davidovými hvězdami. Fotografie nově zvoleného vice presidenta a šéfa zpravodajské služby Omara Sulajnána, kterou povstalci spálili na Tahrir Square, jej zobrazovala jako Žida.
Ve středu večer přišel komentátor arabských událostí na Kanálu 10, Zvi Jecheskeli, s depresívní zprávou o stavu hrobů židovských učenců a dalších historických postav, pohřbených v muslimském světě.
Zpráva popisovala cesty rabbiho Israele Gabbaie – silně ortodoxního rabína, který se rozhodl vydat na cesty, aby tato svatá místa zachránil. Jak Zvi Jecheskeli hlásil, minulý týden Gabbai odcestoval do Iránu a navštívil hroby hrdinů Purimu, královny Ester a Žida Mordechaje, a dále hroby proroků Daniela a Habakuka.
Do Iránu odcestoval Gabbai poté, co íránský prezident Mahmud Ahmadinedžád vyhrožoval, že nechá hroby Mordechaje a Ester zničit. Íránská média po tomto rozhodnutí spustila kampaň, podle níž byli Ester a Mordechaj odpovědní za vraždu 170 000 Íránců.
Cesty přivedly rabbiho Gabbaie do Íránu, Gazy, Jemenu, Sýrie, Libanonu a dále. A všude v arabském a muslimském světě jsou židovské hřbitovy terči pro antisemitské útoky, stejně jako tamní zanikající židovské komunity. „Mluvíme o tisících hřbitovů v celém arabském světě. Je to všude stejný problém,“ říká Gabbai. Izraelci v naprosté většině kritizovali západní podporu protirežimním silám v Egyptě z toho důvodu, že jsou hluboce přesvědčeni o tom, že současný režim bude vystřídán vládou, jíž bude dominovat Muslimské bratrstvo. Muslimské bratrstvo, reprezentující minimálně 30% Egypťanů, je jedinou dobře organizovanou politickou silou v Egyptě, která není spjata s Mubarakovým režimem.
Jejich organizační obratnost a a ochota používat násilí k dosažení cílů se ukázala během několika hodin po začátku nepokojů. Brzy poté, co demonstrace začaly, překročili operativci Palestinského muslimského bratrstva v Gaze – tedy Hamásu – hranice na Sinaji. A minulý čtvrtek byla napadena policejní stanice v Suezu granátomety a zápalnými bombami.
Hamas má dlouhou historii operací na Sinaji. Má také pevné svazky s beduínskými gangy v této oblasti. Podle zpráv se tyto gangy účastnily útoku na další policejní stanici na Sinaji.
Západní – hlavně americká – ochota předstírat, že Muslimské bratrstvo není nic jiného než jen totalitní hnutí, byla Izraelci napříč politickým spektrem přijata s nevírou a rozčilením.
Je to možnost, že se Muslimské bratrstvo zmocní moci, nikoli averze k arabské demokracii, která přiměla Izrael obávat se lidové revolty proti režimu prezidenta Husního Mubaraka. Pokud by v Egyptě neexistoval faktor Muslimského bratrstva, patrně by se Izrael stavěl k tamním událostem indiferentně, stejně jako to bylo v případě vývoje demokracie v Iráku čí lidové vzpoury v Tunisu.
Izraelská vlažnost k demokratizaci arabského světa byla příčinou šoku pro některé jeho tradiční příznivce v konzervativních kruzích USA a Evropy. Jakožto občané jediné demokracie na Blízkém východě jsme byli napomenuti, že nepodporujeme demokracii mezi našimi sousedy. Faktem však je, že izraelská vlažnost vůči demokratickým proudům v arabských společnostech není způsobena izraelským provincialismem. Izrael je nedůvěřivý, protože si uvědomujeme, že jediným jednotícím arabským názorem, ať už pod autoritářskou či demokratickou vládou, je antisemitismus. Arabský svět je rozdělený socioekonomickými, kmenovými, politickými, etnickými a jinými hranicemi: to, co jej stmeluje dohromady, je nenávist k Židům.
Přehled názorů na postoj Arabů vůči Židům od června 2009, který uveřejnilo Pew Research Centrum (nezávislé výzkumné centrum ve Washingtonu, které se zabývá výzkumem názorů na politiku apod., pozn. překl.) mluví jasně. 95% Egypťanů, 97% Jordánců a Palestinců a 98% Libanonců vyjádřilo nepříznivé názory na Židy. Tři čtvrtiny Turků, Pákistánců a Indonézanů má rovněž vůči Židům nepřátelský postoj.
Skrz naskrz arabským a muslimským světem prostupuje genocidní antisemitská propaganda. Jak napsal profesor Robert Wistrich: „Všudypřítomnost nenávisti a předsudků ilustrovaná tímto skalním antisemitismem nepochybně převyšuje démonizaci v dřívějších historických epochách – ať už v křesťanském středověku, za dob španělské inkvizice, při Dreyfusově aféře ve Francii, v době judeofobie v carském Rusku. Jediným srovnatelným příkladem je nacistické Německo, v němž můžeme také mluvit o „eliminačním antisemitismu“ genocidálních dimenzí, který nakonec kulminoval v holocaustu.“
Proto je pro většinu Izraelců záležitost toho, jak si Arabové vládnou, asi tak irelevantní, jako výsledek prezidentských voleb v roce 1852 pro Američany černé pleti. Odmítaly je obě strany, a tak jim bylo jedno, kdo vládne.
Jak výše uvedená čísla, tak antisemitské chování Arabů Izraelcům ukazují, že nezáleží na tom, jaký režim v těchto zemích vládne. Tak dlouho, jak budou Arabové nenávidět Židy, nebude mír mezi jejich zeměmi a Izraelem. Pro Izrael nebude nikdo lepší než Mubarak. Jiní mohou být jen srovnatelní nebo horší.
Proto také nikdo neočekával od demokraticky zvolené irácké vlády, že podepíše mírovou smlouvu s Izraelem, nebo že dokonce ukončí oficiální válečný stav se židovským státem. Ano, Irák zůstává v oficiálním válečném stavu s Izraelem. A poté, co nezávislý zákonodárce Mital al-Alusí navštívil v roce 2008 Izrael, byli dva z jeho synů zavražděni. Život al-Alusího je trvale ohrožen.
Jedním z nejproblémovějších aspektů reportáží západních médií z minulých dvou týdnů nepokojů v Egyptě je snaha těchto médií zaretušovat všechny antisemitské projevy povstalců.
Jak tento týden zdůraznil John Rosenthal v časopise Weekly Standard, německé noviny Die Welt přinesly na první straně fotografii, která ukazovala plakát zobrazující Mubaraka s Davidovou hvězdou na čele. Popiska fotografie se o antisemitském významu nezmiňovala. Online vydání novin fotografii neobsahovalo.
A přestože Bruce Bawer na webové stránce Pajams Media i Jean Moos z CNN rozebírali nápisy na plakátech povstalců a poznamenali, jak autentická a dojímavá jsou tato špatně anglicky napsaná sdělení, zapomněli se zmínit o tom, že jeden z plakátů zobrazoval Mubaraka jako Žida.
Vzhledem k neustálému proudu informací západních médií o arabsko-izraelském konfliktu se na první pohled zdá divné, že by tato média ignorovala častý výskyt antisemitismu mezi povstalci, u nichž se předpokládá, že volají po demokracii. Po zralé úvaze už to tak překvapující není.
Pokud by totiž média informovala o převažující nenávisti k Židům – všeobecně v arabském světě a výslovně v Egyptě – zničilo by to obecně prosazovanou historku o arabském konfliktu s Izraelem. Tato historka vysvětluje, že kořeny konfliktu tkvějí ve frustrovaném arabsko-palestinském nacionalismu. Oficiální příběh skálopevně zapírá jakoukoli pevně zakořeněnou nenávist k Židům, která je projektována do židovského státu. Fakt, že jediný židovský stát stojí sám proti třiadvaceti arabským a sedmapadesáti muslimským státům, jejichž populace je sjednocena svou nenávistí k Židům, by nutně vyžadoval revizi tohoto příběhu. A tak je nenávist ignorována.
Ale Izraelci nepotřebují CNN, aby nám referovala o tom, co vůči nám naši sousedé cítí. My už to víme. A protože to víme – i když jim přejeme štěstí v přechodu k demokracii a vítáme příchod tolerantní společnosti v Egyptě - uvědomujeme si, že tato tolerance skončí, když přijde na Židy. A tak, ať už jsou demokraty či autokraty, plně očekáváme, že budou pokračovat v nenávisti k nám.
http://www.jewishworldreview.com/0211/glick020411.php3

 
Banner
Banner